Hora s prozaickým názvem Pico (vrchol), situovaná na ostrově téhož jména, je se svou výškou 2 351 metrů nejvyšším vrcholem celého Portugalska a výstup na její vrchol je samozřejmě lákadlem pro každého milovníka horské turistiky. Právem – vždyť se jedná možná o jedinou „opravdovou“ horu Azorských ostrovů, jejichž vrcholky obecně připomínají spíše naše pohraniční hory než alpské velikány. Hora Pico je však opravdovou dominantou Azor, která je viditelná ze všech okolních ostrovů celé centrální skupiny archipelu, a když ji člověk spatří, pokud je jen trochu dobrodruhem, zatouží vystoupit na její vrchol. Jaký výstup je a co od něj očekávat, to se dozvíte v následujícím textu.
Pokud chcete na Azorech absolvovat vysokohorskou turistiku, výstup na horu Pico (čti píku) je povinností.
Kdy vyrazit a jaké počasí očekávat
Statisticky nejlepším obdobím pro výstup jsou bezesporu letní měsíce (červen až srpen), kdy je srážek nejméně. I v tomto období však může být počasí nepředvídatelné a rychle se změnit. V létě můžete na vrchol často vystoupit v krátkém rukávu, ale rozhodně si přibalte i oblečení pro chladnější, deštivé či větrné počasí. Teploty na vrcholu se v létě pohybují mezi 5–18 °C (na vrcholu bývá často větrno), v zimě klesají výrazně pod nulu a může tu být sníh či led. Tehdy je výstup povolen jen s mačkami. Pokud máte stan a spacák, na vrcholovém plató se dá i přespat – to je však možné po předchozí rezervaci místa (viz níže).
Protože se jedná o jednu z nejpopulárnějších túr na ostrovech, o kterou je mezi turisty velký zájem, je nutné výstup rezervovat předem online. Pokud se sem chystáte v hlavní – tedy letní – sezóně, rezervaci je dobré udělat ideálně s několikaměsíčním předstihem. Cestovní agentury si totiž běžně blokují místa pro své skupiny klidně i na rok dopředu a může tu být rušno. Výstup na vrchol je zpoplatněn – vstupné se platí buď online, nebo na místě a stojí 25 €/os. Počet turistů je omezen – a to na 320 osob na trase ve stejný den. To vnímám jako pozitivní krok ze strany místní vlády – nedochází tu k přelidnění (jako třeba na nejvyšší hoře Madeiry, Pico Ruivo).
Turistů tu v létě potkáte relativně dost, ale i tak nemáte pocit masové turistiky. Když zvolíte dobrý čas výstupu (my jsme šli kolem 11. hodiny), můžete být na vrcholu dokonce sami. Pokud se vám ale nepodaří rezervovat místo, nezoufejte – místní vždy nechávají určitý počet míst volných (pro případ, že se někdo na túru nedostaví, nebo se vrátí dřív a udělá tak „volno“ jiným). Můžete prostě dojet k chatě na startu treku a zkusit štěstí. Výhodou je, že na rozdíl od předem zamluveného výstupu si můžete počkat na dobré počasí.
Na trasu se můžete vydat i s místním průvodcem – agentury výstup pořádají v rámci skupinových akcí třeba i s vyzvednutím na vašem hotelu. Bonusem je odvoz a svoz z trasy a přítomnost průvodce, který trasu zná jako své boty. To se hodí jak v případě špatného počasí, tak i při volbě stopy – místní ví, jakými cestičkami se v rámci hlavní trasy vydat a které jsou nejschůdnější. Rčení „půjdeme na kopec“ má na tomto ostrově jinou konotaci – každý ví, že se jedná právě o vrchol Pico. Otázku, zda jít s průvodcem, či bez něj, si musí každý zodpovědět sám podle svých zkušeností.
Náročnost a vybavení
Náročnost výstupu je samozřejmě do jisté míry subjektivní a vychází z celkové fyzické zdatnosti turisty a jeho zkušeností v horském terénu. Všechny zdroje se ale shodují, že jde o náročnou túru – tak je klasifikována i v místním „ratingu“. Hlavním faktorem je převýšení kolem 1 150 metrů, kamenitý terén a možnost prudkého zhoršení počasí.
Kilometráž není dlouhá – dohromady se zpáteční cestou čítá zhruba 7 km. Výstup trvá podle kondice 3–4 hodiny, na sestup počítejte podobný čas. Pro našince může být překvapením chůze po ostrých lávových vyvřelinách, kde opravdu oceníte pevnou obuv. Náročná je hlavně prostřední (a nejdelší) část výstupu a poté finální výstup na vrcholek Piquinho, kde je stoupání opravdu prudké a musíte se přidržovat i rukama. Vrcholová část je lehce exponovaná a vyžaduje jistý krok i zkušenosti s pohybem v náročnějším horském terénu.
Co se týká vybavení – nutností je opravdu dobrá pevná obuv se solidní podrážkou, kvalitní nepromokavé oblečení a v zimě teplé vrstvy včetně čepice. V létě naopak oceníte pokrývku hlavy proti slunci (na trase prakticky není stín) a opalovací krém. Pokud rádi chodíte s holemi, určitě si je vezměte – pomůžou při výstupu i sestupu (drobné kamínky a štěrk často kloužou a hole vás mohou uchránit před pádem). Na trase není občerstvení, doporučit lze dostatek tekutin (minimálně 1,5 l) a lehkou, ale vydatnou svačinu. Orientace je díky výbornému značení jednoduchá – ovšem v mlze je situace jiná.
Srovnání s túrami na našem území je složitá a troufám si říct, že podobně obtížně značenou trasu u nás nenajdete. Dá se ale říci, že pro koho je třeba výstup a následný sestup z Pece Obřím dolem na Sněžku náročný, tomu bych výstup na Pico nedoporučil. Výstup je také o úroveň náročnější než mezi našinci oblíbená trasa Pico do Arieiro – Pico Ruivo na Madeiře.
Výstup na tuhle horu prověří vaší kondici a jedná se o jednu z nejnáročnějších túr v celé Makaronésii.
V praxi aneb výstup na vrchol Pico
Poprvé jsem na horu Pico vystoupil někdy v roce 2004. To ještě nebyl výstup regulován a turistů jste zde potkali opravdu minimálně. Můj další výstup byl o více než 20 let později, v roce 2025. Jelikož jsme neměli rezervaci, zkusili jsme štěstí a vydali se k nástupovému místu – a naštěstí to vyšlo.
Nástupové místo je jednoduchá budova (Casa da Montanha) ve výšce 1 230 m n. m. s recepcí a toaletou (na trase WC nečekejte). Je tu i malé občerstvení, to však bylo v čase naší návštěvy zavřené. První otázka od slečny na recepci byla: „Mohu vidět vaše boty?“ Kvituji, že na vrchol nepouští ty, kdo dorazí bez adekvátního vybavení – záchrana v případě úrazu je tu složitá. Poté následovalo zaplacení poplatku a krátká instruktážní řeč o trase. Následně vám zapůjčí „hodinky“ – GPS lokátor na ruku, díky kterému vás mohou při výstupu monitorovat. Slouží i jako vysílačka, kterou můžete přivolat pomoc a komunikovat se základnou. Celá cesta je důkladně značena dřevěnými tyčemi, kterých napočítáte celkem 47.
Od výstupové chaty vyjdete po schodech a ocitnete se v nitru krásné přírody, kde z botanického hlediska dominují zejména všudypřítomné stromovité vřesovce. Cesta se vine krajinou a stoupá jen mírně. Zhruba u sloupku č. 7 se ale zalomí prudce do kopce a terén se stává složitějším. Tyče se značkami jsou tu četnější (a v mlze opravdu pomohou). Terén může klouzat a ne všechny kameny, na které stoupáte, jsou stabilní – je tedy potřeba plná koncentrace. Po sloupku č. 36 se cesta rozděluje a nahoru se jde levou pěšinou. Následuje příjemná traverza pod vrcholové plató, kde se dá v dobrém počasí posedět a dát si piknik s krásným výhledem na okolní scenérie i vrchol Piquinho. Na ten je to už jen kousek, ale jedná se o technicky nejnáročnější část (chvílemi i lehké lezení). Z vrcholu je pak překrásný výhled do všech světových stran (a často i velmi větrno).
Sestup vede stejnou cestou. Výjimkou je odbočka u sloupku č. 44, kde je cesta jednosměrná, ale vzápětí se opět napojí na hlavní trasu. Cesta zpět vyžaduje opět plnou koncentraci – únava se už hlásí a je záhodno volit dobrou stopu terénem.
Závěrem
Výstup na horu Pico na stejnojmenném ostrově je trasa, která by neměla chybět v hledáčku každého nadšence horské turistiky, který míří na Azorské ostrovy. Doporučit ji lze turistům, kteří jsou v dobré fyzické kondici a jsou zvyklí pohybovat se v náročnějším horském terénu.
Bom caminho!