V následujícím článku bych se chtěl letmo dotknout specifik portugalské mentality a přiblížit tak cestovateli, který se chystá na Madeiru či Azory, povahu místních. Jelikož každý člověk je svébytnou bytostí, toto téma je velmi obšírné a formát blogového článku neumožňuje jít příliš do hloubky, je to úkol nelehký. I tak se pokusím o jakousi stručnou charakteristiku několika faktorů, které Portugalce (a ostrovany) spojují. Upozorňuji, že se jedná jen o můj subjektivní pohled, založený na osobní zkušenosti. Ten si ale cestovatel může doplnit svými zážitky nabytými na cestách a utvořit si tak širší obrázek o nátuře Portugalců.
Portugalci jsou v jistém smyslu podobní i nám.
Saudade aneb krasosmutnění
O Portugalcích se říká, že jsou „seveřany jihu“. Toto označení odkazuje na jejich povahový rys, zvaný v portugalštině saudade. Sami Portugalci říkají, že pro toto slovo neexistuje ekvivalent v žádném jiném jazyce, ale pokud bychom se měli pokusit o překlad do češtiny, jedná se o jakýsi druh melancholie, stesku či smutku, ve kterém je ale obsažena i jakási smutná krása. Fenomén saudade se nedá rozumově snadno uchopit, lépe ho můžete navnímat srdcem skrz prožitek. Nejblíže se mu asi můžete dostat při poslechu typicky portugalského hudebního žánru zvaného fado. Tyto většinou teskné písně navozují pocity melancholie, ale hluboký ponor do této uhrančivé hudby, zvlášť v živém podání, ve vás nutně vyvolá i prožitek krásy.
Je pravdou, že na rozdíl od svých více extrovertních a rozzářených španělských sousedů Portugalci působí spíše zadumanějším a klidnějším dojmem a radost ze života dávají najevo rezervovaněji. I tak v sobě nezapřou silný temperament a sklony k teatrálnosti, sklouzávající až k jakémusi herectví – pokud je pozorujete při hovoru, ten je často provázen bohatou gestikulací, měnící se intonací a pokřikováním na protějšek, až může našinec nabýt dojmu, že se jedná o hádku. Je to pro ně však normální způsob rozpravy. Dobře to ukazuje příklad mých známých, jejichž dcera se provdala do Portugalska. Na Vánoce pozvala své rodiče na dovolenou do svého nového domova a během štědrodenních příprav došlo k třeskuté konverzaci mezi ní a jejím manželem. Rodiče, nerozumějící portugalsky, se cítili v situaci nesví a nabyli dojmu, že jsou svědky tak velké hádky, že se snad novomanželé rozejdou. Během pár minut bylo ale vše opět v harmonii a dcera jim vysvětlila, že se s manželem jen domlouvali, jak připravit večeři.
Jeden za všechny, všichni za jednoho
V Portugalsku se žije komunitním životem a jakási pospolitost a družnost je charakteristickým rysem místních. Všimnout si toho můžete snad na všech veřejných místech – náměstích, koupalištích či v kavárnách, kde se místní schází a klábosí o všem, co se událo. Hloučky postávajících mužů i žen trávící hodně času podobnými rozpravami jsou k vidění snad všude. Rozpravy jsou doprovázeny častým poplácáváním a dotyky, které místní vnímají jako projev náklonnosti a častují se jimi rozhodně víc, než my Středoevropané. Také nás často označují jako frio (studené) a naše více rozumová a praktická povaha je pro ně v jistém smyslu nepochopitelná. Portugalec je totiž tvor veskrze společenský a kontaktní. Hezky se to manifestuje i tím, že nejoblíbenějším sportem – a druhým portugalským náboženstvím – je fotbal. Pokud jste třeba na Madeiře v době konání významného zápasu a zdejší hrdina Cristiano Ronaldo dá gól, celý ostrov se otřese v základech. To, že by někdo v tento den nefandil, je nemyslitelné.
Nepospíchám, ale jdu za svým cílem
Efektivita a organizovanost není silnou stránkou Portugalců. Pokud si s někým smluvíte schůzku, pozdní příchod je častým jevem a není považován za velký nedostatek. Životní tempo je tu pomalejší – to zjistíte i třeba při servisu v restauraci. Vždyť Portugalci mají na večeři dost času a stolují dlouhé hodiny – a tomuto rytmu se číšníci obratně přizpůsobili. Pokud ale na místní vyvíjíte tlak a vyžadujete, aby zrychlili, často narazíte – pokud je tlačíte do kouta, ještě zpomalí. Místní si potrpí na to, abyste jim ukázali respekt, a poté vám ukážou svou vlídnou a pohostinnou tvář. Zvlášť ostrované – obyvatelé Madeiry a Azor – byli v jistém smyslu „přívěskem“ silnějšího Portugalska a bojovali o své místo a hlas, což se vepsalo do jejich mentality. Pokud je turista zvenčí přehlíží a jedná s nimi nadřazeně, nesou to velmi nelibě.
I přes pomalejší životní rytmus jsou však Portugalci pracovitým národem a v ostrovních destinacích je to vidět na každém kroku. Stačí se podívat třeba na perfektní silniční síť a tisíce kilometrů levád na Madeiře nebo pastviny krav na Azorech, ohraničené zídkami z kamenů, které museli ostrované ručně vybrat ze země – a víte, že máte co do činění s houževnatým národem, který dokázal hodně. Leckoho také překvapí čistota veřejných prostranství i příbytků ostrovanů. Portugalci jsou národ, který si za svým cílem jde pomalu, ale jistě.
Rodina jako základ všeho
Pro Portugalce je rodina alfou a omegou všeho – tak je to i v jiných částech světa, ale zde je to svým způsobem hmatatelnější než u nás. Rodinná soudržnost nezná mezí. Hezky se to ukazuje při svátcích různého druhu (tzv. festas), kdy celé rodiny vyrážejí do ulic – lhostejno, zda je vám dvacet, nebo osmdesát, doma nezůstává nikdo. Často se účastní i velmi malé děti (ty tu rozhodně nechodí spát s večerníčkem) a všichni se bujaře baví do pozdních nočních hodin. Portugalcům je vlastní i jistá úcta ke stáří, naopak děti jsou tu všemi zbožňované a jsou středobodem zájmu. Pokud cestujete s malým dítětem třeba na Madeiru, připravte se na to, že vás maminky budou kontaktovat a dávat najevo, jak je vaše dítě roztomilé. V Portugalsku se prostě předpokládá, že většinu času budete trávit s rodinou – a na ostrovech by se s trochou nadsázky dalo říci, že zde žije jedna velká rodina. Všichni se tu znají a nic se neutají. Spousta firem je tu rodinného charakteru a spojení profesního a rodinného života je poměrně časté.
Portugalci a my – co máme společného?
I přes kulturní odlišnosti a velkou geografickou vzdálenost mezi oběma národy lze vysledovat pár podobných rysů v nátuře Čechů a Portugalců. Možná je to částečně dáno historickou zkušeností s totalitními režimy ve 20. století, velikostí populace i zkušeností se silnějším sousedem, který nás jako národ utlačoval. Ať už je to jakkoli, pojítkem může být specifický černý humor, který oba národy rády používají. Taktéž jistá prvotní rezervovanost, ze které se však při bližším kontaktu může vyvinout hlubší přátelství. Možná máme společné i to, že ani jeden z národů si nelibuje v jisté extravaganci a vyznává spíš tradiční hodnoty (v Portugalsku je v tomto směru silný vliv víry). Anebo i to, že jsme pokojnými národy, nevyhledávajícími konfliktní řešení situací a raději vše probíráme u sklenice piva nebo vína.
Tolik tedy kratičká úvaha nad portugalskou mentalitou. Pokud byste se chtěli dozvědět více, rád vám o ní povím (ať už já, nebo mí kolegové průvodci) na některém ze zájezdů na Madeiru či Azory. Ale jako vždy – nejlepší je udělat si názor sami. A během cestování o interakci s místními není nouze a dává to tak příležitost nahlédnout do jejich myšlení a chování. Pojeďte je poznat – a třeba se dozvíte i něco o sobě.